Jaká pohádka se na dobrou noc hodí nejlépe? Krátká, laskavá a s dobrým koncem, taková, po které se dětem zavírají oči samy. Připravili jsme tři původní příběhy, každý na pár minut čtení: o štěňátku, které hledalo jméno, o lištičce, která našla novou kamarádku, a o veverčákovi, který zjistil, že na vzhledu nezáleží.
Sen o štěňátku#

Byl chladný podzimní den a venku vítr honil barevné listí. Tatínek se vrátil z nákupu, v kuchyni voněl jablečný koláč a on vykládal na stůl tašky plné jídla. Najednou se něco mezi chlebem a jablky pohnulo.
,,Co to tam máš?” podivila se maminka, když z tatínkovy kapsy vykoukla černá chlupatá hlavička.
,,Štěňátko!” vykřikl nadšeně bráška dřív, než se sestřička stačila podívat.
Tatínek opatrně vytáhl z kapsy malého pejska, který se rozhlížel po kuchyni. ,,Budeme mu muset najít jméno,” řekl laskavě.
Sestřička navrhla Čestr, protože to znělo vznešeně. Bráška chtěl Bleka, protože štěňátko bylo černé jako noc. Tatínek zavzpomínal na Tuláka, tak se jmenoval jeho pes, když byl malý. Nakonec se ale rozhodli počkat.
,,Třeba nám jméno napoví samo,” usmál se tatínek.
Celé odpoledne bylo plné smíchu a her. Maminka připravila v kuchyni mističky s jídlem a vodou, tatínek ustlal měkký pelíšek v obýváku a děti se střídaly v tom, kdo půjde se štěňátkem ven, aby se doma nestala nehoda.
Když přišel čas jít spát, děti se štěňátka nechtěly vzdát. ,,Může spát u mě?” škemral bráška. ,,Nebo u mě?” přidala se sestřička.
Tatínek ale vysvětlil, že přepravku ještě nemají, a tak štěňátku připravili v obýváku velkou krabici vystlanou dekou. Děti, trochu zklamané, odešly do postýlek.
Ráno je probudilo nezvyklé ticho. Když maminka vešla do obýváku, uviděla sestřičku spát na koberci vedle štěňátka. ,,V noci plakalo, tak jsem si k němu lehla,” vysvětlila rozespale sestřička.
,,A jak ho tedy budeme jmenovat?” zeptala se maminka.
,,Bubu,” řekla sestřička. ,,Zdálo se mi, že tatínek volá: Bubu je na zemi! To je to pravé jméno.”
Všichni se usmáli a štěňátko, nyní už Bubu, radostně zamávalo ocáskem. A od toho dne byl Bubu jejich nejlepší kamarád.
Lištička Róza a nová kamarádka#

V kouzelném lese žila malá rezavá lištička Róza. Jednoho dne se vracela domů celá uplakaná a slzička jí stékala po čumáčku. ,,Copak se stalo?” zeptala se maminka liška, když ji uviděla.
Róza vzlykala, že její nejlepší kamarádka lištička Šarlotka se stěhuje daleko za lesem k babičce a dědečkovi. ,,Možná ji už nikdy neuvidím,” škytla.
Maminka ji objala a pozvala ji na večeři z čerstvých borůvek. Po večeři se Róze dýchalo o něco lehčeji.
Druhý den se Róza rozhodla, že si najde novou kamarádku. Maminka ji jen poprosila, aby se držela dál od vody a močálu. Róza vyrazila do lesa a potkala lišáčka Březulku, myšku Julku i zajíčka Ríšu, ale každý už měl svého nejlepšího kamaráda.
Smutná Róza bloudila lesem a nevšimla si, že zašla až k okraji močálu. Zrovna si utírala slzičky, když jí nožka sklouzla a Róza žbluňkla do vody. ,,Pomoc!” vykřikla a snažila se udržet nad hladinou.
Vtom ji za kožíšek vytáhla mladá šedá lištička jménem Péťa. ,,Jsi v pořádku?” zeptala se starostlivě a pomohla Róze na břeh.
,,Ano, děkuju,” oddechla si Róza. ,,Myslela jsem, že šedé lišky si s rezavými nehrají.”
,,Mě rodiče učili kamarádit se s každým,” odpověděla Péťa. ,,Nevadí, že vypadáme každá jinak. Chceš být moje kamarádka?”
Róza se poprvé za celý den usmála. ,,Ano, moc ráda!”
A tak začalo krásné přátelství. Společně honily kobylky, učily se plavat a objevovaly tajemství lesa. A Róza pochopila, že na opravdovém kamarádství nezáleží, jak kdo vypadá, ale jaké má srdce.
Samko a Kubík#

V hlubokém zeleném lese žil malý veverčák jménem Samko. Jednoho dne seděl na své oblíbené větvi, pozoroval ostatní zvířátka a toužil najít si kamaráda.
,,Třeba najdu kamaráda, který bude vypadat jako já,” pomyslel si. Seskočil z větve a vydal se hledat.
Nejprve potkal sysla s krásnými pruhy na zádech. ,,Ahoj,” pozdravil ho Samko vesele. ,,Nechceš být můj kamarád?”
Ale sysel jen zabručel: ,,Ty nevypadáš moc přátelsky,” a odkráčel pryč.
Samko se zarazil. ,,Copak moje proužky znamenají, že jsem nepříjemný?” pomyslel si a šel dál.
Pak potkal sviště, ale i ten se na Samka podíval nedůvěřivě. ,,Netváříš se moc vesele,” řekl a odběhl pryč.
Samkovi se do očí nahrnuly slzy. Přitom se cítil vesele, jen mu to nikdo nevěřil.
Nakonec narazil na lišku, ale i ta prohlásila, že nevypadá přátelsky, a odešla.
Samko se smutně vracel domů. Cestou si všiml pěkného žaludu, a když se pro něj shýbl, potkal jiného veverčáka s kratším ocáskem. ,,Říkají mi Kubík,” představil se. ,,Lidi mě často soudí jen podle ocasu.”
Samko se usmál. ,,A mně říkají Samko Smutný, protože si myslí, že se mračím.”
,,Na vzhledu nezáleží,” řekl Kubík. ,,Důležité je, jaký jsi uvnitř.”
,,Nechceš si hrát a sbírat se mnou žaludy?” zeptal se Samko.
,,To by bylo skvělé!” zaradoval se Kubík.
A tak se veverčáci Samko a Kubík smáli a sbírali žaludy. Když je ostatní zvířátka viděla veselé a šťastné, chtěla se k jejich hře přidat. A Samko pochopil, že opravdové kamarádství se nepozná podle vzhledu, ale podle laskavosti.
Jak pohádku na dobrou noc číst, aby děti usnuly?#
- Zpomalte. Poslední pohádku čtěte pomaleji a tišeji než první, hlasem dejte tělu signál, že se jde spát.
- Ztlumte světla. Stačí lampička, tma pomáhá usínání víc než obrázky v knížce.
- Nerozebírejte příběh dlouze. Jedna krátká otázka stačí, třeba: ,,Kdo se ti dnes líbil nejvíc?” Podrobnosti nechte na ráno.
- Držte se rituálu. Stejný čas, stejné místo a pohádka na závěr dne. Pravidelnost uspává spolehlivěji než sebehezčí příběh.
Více o tom, jak večerku nastavit, najdete v článku jak pomoct dítěti usnout a v průvodci večerní rutinou dítěte.